„…prosím, vrať se mi má poslední naděje!“

K Marušce jsem začala docházet v srpnu roku 2022 jako pedagogický pracovník. Tehdy mě kolegyně, která mě v práci zaučovala, seznámila se situací v rodině. Sdělila mi, co aktuálně v rodině řeší a čím vším si matka s dětmi prošla stran domácího násilí. Nedokázala jsem si představit, co vše musela zvládnout matka, natož pak její tři malé děti.

Maruška je nejstarší ze tří sester, tehdy 11letá dívka potřebovala pomoci hlavně s prospěchem ve škole, který však nebyl nijak významně špatný. Po několika setkáních jsem zjistila, že Maruška je velmi chytrá a zvídavá dívka, která potřebuje spíše správně nasměrovat. Po navázání vztahu s rodinou se mi čas od času rozkrývaly různé střípky z období, na které by všechny nejraději zapomněly. I přesto všechno rodina nešetřila úsměvy a dobrou náladou, při doučování jsme zažívaly spoustu legrace. 

Uplynula nějaká doba a jindy výřečnou a veselou Marušku jsem začala vídat sklíčenou, uplakanou, bez energie. Mnohdy jsem byla svědkem vypjatých dohad, maminka mi často telefonovala, že si neví rady. Maruška začala mít problémy s dosud nejlepší kamarádkou, s kolektivem ve třídě, nechtěla chodit do školy ani ven. Problémy se stupňovaly, situaci řešila také škola, dokonce policie. Ta sebevědomá a milá dívka se stala obětí šikany. Nerozuměla tomu proč, chtěla mít jen od všech a všeho klid, nejlépe jí bylo doma, v soukromí svého pokoje. 

Začala se vypisovat ze všech svých trápení a bolístek, kterými si za tak krátký čas už stihla v životě projít. Když mi některé své texty při doučování ukázala, doslova mi jimi vyrazila dech. Maminka o nich doposud neměla tušení. Napadlo mě, že by byla veliká škoda, aby si je psala jen tak do šuplíku a kdyby s tím souhlasila, ukázala bych texty dál. 

A Maruška souhlasila…