Příběhy z praxe
Proč se tedy z ubytovny neodstěhujete, když se vám tam nelíbí?
Mgr. Zuzana Č. Balcarová, Bc. František Kindl
V Aufori pracujeme s klienty na různých místech. Jedním z nich jsou například ubytovny, kde je spolupráce velmi specifická. S rodinami řešíme problémy s bydlením, financemi, školní docházkou či výchovné problémy dětí. Pomáháme jim také hledat zaměstnání či školy a školky pro děti. Kvůli široké škále spektra potřeb dochází do ubytoven jak naši sociální pracovníci ze Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi a Terénního programu, tak pedagogové z programu Učí (se) celá rodina.
Spolupráce zde začíná pozvolna. Zprvu docházíme pouze za pár rodinami, kde doučujeme jejich děti, a to například na základě doporučení z OSPOD. Další rodiny nás pak často velmi iniciativně osloví samy.
V posledních týdnech nás ovšem mile překvapilo to, že noví obyvatelé ubytovny nás zastavovali už na dvorku se slovy, zda můžeme přijít a pomáhat i v jejich rodinách. Prý totiž slyšeli, že sociální pracovníci a pedagogové z Aufori, kteří na ubytovnu docházejí, jsou hodní, milí, a dokonce je s nimi zábava.
Čemuž prý nemohou uvěřit, protože to ještě nezažili. Asi vám nemusíme popisovat, jak nám při těchto slovech plesalo srdce. Není nic víc, než když nás děti radostně vyhlížejí na zápraží a chtějí, abychom se s nimi učili a hráli společenské hry.
O to více se nás poté dotýkají témata, kdy se naši klienti setkávají s nepochopením ze strany laické i odborné veřejnosti. Jedním z příkladů může být vyšší absence dětí, která se u učitelů na základních školách nesetkává s pochopením, protože se domnívají, že je vždy zapříčiněna jen a pouze laxním přístupem ke vzdělání. Na ubytovně se však často šíří infekční nemoci, a to kvůli vysoké koncentraci obyvatel a sdíleným prostorům kuchyně a sociálního zařízení. Běžně se pak stává, že dítě ve spodním patře je v pondělí nemocné a ve středu jsou již nemocní všichni, nehledě na patro.
Často slýcháváme věty typu: „Proč se tedy z ubytovny neodstěhují, když se jim tam nelíbí?” Pro lidi romského etnika je obtížné sehnat dostupné bydlení. Někdy s klienty obvoláváme inzeráty a slyšíme, jak jsou odmítnuti hned, jak se představí svým příjmením.
Pokud mají šanci říci do telefonu více vět, hovor obvykle skončí, když popravdě uvedou, že mají více než jedno dítě. Z toho důvodu jsou pro ně dostupné především ubytovny, kde se ale bohužel potýkají s velmi vysokými nájmy. Cena za menší pokoj o rozměrech zhruba 10 m 2 se pohybuje kolem 20 000 Kč. Ano, čtete dobře, dvacet tisíc. Tedy téměř jako cena luxusního apartmánu v centru města.
S hledáním práce to často může být velmi podobné, v české společnosti je hluboce zakořeněný předsudek, že Romové jsou nespolehliví a pracovat nechtějí, zaměstnavatelé pak mnohdy dají přednost někomu jinému. I kvůli těmto faktorům se pak naši klienti dostávají do kolotoče problémů, ze kterého vykročit je velmi obtížné.
Rodiny ani pracovníci Aufori se však nevzdávají a neustále pracují na zlepšení situace. Společně za sebou máme již nemálo drobných úspěchů, které ale v součtu tvoří úspěch velký. Věříme, že díky naší vytrvalé práci budou tyto úspěchy jen růst.
Korektura: Kristýna Mráziková
