Pootevřené dveře na dětskou terapeutickou skupinu

Zdá se, že Milan, který na dnešní skupinu dorazil, není ve své kůži. Předpokládáme, že se něco stalo. Během skupiny vychází najevo, že je velmi nervózní a má strach.

 

Lidé, kteří s ním žijí na ubytovně, ho ovlivňují, říkají mu, co má dělat, a dokonce si na něho chtějí vzít půjčky, jen co dostane občanský průkaz. Termín vydání občanky se mu blíží. Sám hodnotí, že to je nebezpečné, a nepřeje si to, ale má pocit, že to nedokáže ovlivnit. Vždy dělal, co mu na ubytovně řekli starší a silnější. Taková tam jsou pravidla. Snaží se vymezit, ochránit, cítí, že si to nepřeje, ale nejde to.

Milan se nakonec vymezuje vůči tomu, aby si na něho půjčku někdo vzal. První veliké vítězství. Sdílíme společně radost a nadšení. Milan musí ujít ještě dlouhou cestu a stále žije ve světě, kde silnější a starší vyhrává, ale první kroky dokázal udělat.

 

Simona by měla nejraději celý skupinový prostor jen pro sebe. Zvlášť, když vidí, že její názor bereme vážně, zamýšlíme se nad tím, neshazujeme ji a nezesměšňujeme. Ze svého okolí má zkušenost, že ji nikdo nebere vážně, často se jí rodiče i učitelé vysmívají, shazují ji, a to i před jejími přáteli. Má zkušenost se šikanou, ví, kterým místům se vyhýbat, protože jí tam hrozí nebezpečí. Touží ale také po bezpečném prostředí, kde se může bez obav projevit. Když zažije, že tomu na skupině tak je, zdá se, že už nikoho nepustí ke slovu a využívá každou minutu pro strhnutí pozornosti na sebe. Dáváme tomu prostor, jsme k sobě otevření, zároveň reflektujeme, co se děje a společně to pojmenováváme. Prostřednictvím her a pravidelného setkávání se Simona ve skupině více zakotví. Bylo třeba se citlivě vymezovat a ukázat jí tak, že i ona se může vymezit. Každá změna jí trochu vrátí zpět, její práce s hranicemi vůči sobě i ostatním je ale na dobré cestě.

Na skupině se často setkáváme s dětmi, které mají velmi nízké sebehodnocení, nevěří sobě ani světu kolem sebe. Jsou zvyklé na nehezké jednání, a to nejen fyzické, ale především psychické – zesměšňování, nátlak. Žijí ve strachu a obavách. Přesto jsou to děti, které se dokáží smát, radovat, prožívat štěstí. Jako kterékoliv jiné dítě. Okolím jsou ale vnímány jako

problematické, protože na svět koukají ostražitějšíma očima, strhávají pozornost nebo se snaží být neviditelnými.

 

Je čest být s těmito dětmi v kontaktu a mít možnost jim ukázat, že je bereme vážně a že na tomto světě je místo, kde jsou respektovány a mohou být samy sebou. Společnými silami pak pracujeme na tom, aby to všechno, co zažíváme společně na skupině, dokázaly přenést i do svého běžného života. Je to však běh na dlouhou trať, protože v běžném životě často platí ta jiná pravidla a zákony života.